Založit webové stránky nebo eShop

Začínáme cvičit (nejen) IPO - 7.díl

Vítejte na stránce colibri.websnadno.cz v sekci Začínáme cvičit (nejen) IPO - 7.díl

Začínáme cvičit ( nejen ) IPO – 7. díl

 
Při popisování motivační metody jsme v předchozím dílu narazili na slovo „motivace“. Do této doby jsme se tomuto pojmu snažili vyhnout, protože podrobným vysvětlováním bychom ztráceli “nit”. V následujících řádcích však uvidíme, že motivací bychom se měli velmi vážně a intenzivně zabývat, a to už před zahájením nácviku každého cviku či činnosti. Protože teorie výcviku není až tak jednoduchá, dostáváme se k vysvětlení pojmu “motivace” až nyní. Nejprve jsme si museli probrat ty jednodušší principy a zákonitosti, nehledě k tomu, že bez předchozí teoretické průpravy bychom nemohli probrat následující text ve všech souvislostech. Takže až nyní se dostáváme k dalšímu, ale pro náš výcvik velmi důležitému faktoru, jakým motivace bezesporu je. Ještě než se budeme věnovat motivaci a motivům, bylo by dobré připomenout pojem, kterým je “podnět”. To proto, abychom lépe porozuměli následujícím termínům a uvědomili si rozdíly mezi těmito pojmy. V předchozích dílech jsme termín “podnět” hodně používali. Podnětem jsme vesměs rozuměli vnější působení na psa, na jeho nervovou soustavu. U motivace je to však jiné. Ale vezměme vše popořádku. Nejprve se trochu pusťme do té, pro mnohé z nás, nezáživné teorie. Řekněme si, k čemu motivaci ve výcviku vlastně potřebujeme, resp. co to je ta “motivace”? Motivace usměrňuje chování a jednání psa pro dosažení určitého cíle a k uspokojení určité potřeby. Aniž bychom si to třeba uvědomovali, náš pes je ve své jakékoli činnosti, tedy i při výcviku, vždy nějak motivován!! Žádnou činnost tedy náš pes neprovádí bez motivace!! Je to prakticky stejné jako u člověka, kdy motivace usměrňuje naše chování a jednání pro dosažení určitého cíle, který jsme si vytkli, nebo ke kterému jsme okolnostmi nuceni. Samozřejmě, že u psa převažují jiné motivace než u lidí, ale princip je stejný. Správná motivace nejen zrychluje a zpevňuje učební proces, ale utužuje i sociální kontakty s psovodem a pod. Motivace aktivuje organizmus psa. V psychologii se říká, že motivace energizuje organizmus; motivace je hnacím motorem pro jakoukoli činnost. Protože motivace je ve výcviku velmi důležitá a nadále budeme termíny “motiv” a “motivace” často používat, pokusme se tyto pojmydefinovat. Nyní už víme, k čemu motivaci potřebujeme, a tak se znovu vraťme k požadavku na definování pojmu “motivace”. Pro účely výcviku psa: motivací je souhrn jakýchkoliv motivů - pohnutek, které u psa probudí zájem o aktivní „spolupráci“ při cvičení. Když mluvíme o “souhrnu motivů”, tak z toho je zřejmé, že na psa může působit nejenom jeden motiv, ale může jich být najednou i několik, nezřídka protichůdných. Ale k tomu se ještě dostaneme.
Motivy jsou vnitřní pohnutky, příčiny reakcí, činností a jednání psa, zaměřené na uspokojování jeho specifických (charakteristických, osobitých) potřeb. Určitě všichni víme co to je ta “potřeba”, ale když už jsme v těch definicích, tak si pro jistotu vysvětleme i tento další důležitý pojem.
Potřeba je stav nedostatku nebo nadbytku něčeho, co vede psa k činnostem, jimiž tuto svoji potřebu uspokojuje. Motivy psa z hlediska výcviku dělíme na dvě základní skupiny:
a) biologické (primární, vrozené) – uspokojování pudových potřeb, jako např. hladu, žízně, kálení, močení, sexuální chování a pod. Z hlediska výcviku je také lovecké chování, obrana před napadením apod. Do této skupiny patří i chování psa k dosahování příjemného a také k vyhýbání se nepříjemnému atd.
b) sociální (získané) - snaha zavděčit se „vůdci smečky“, radost, touha po pohlazení, hraní apod.
Samozřejmě, že motivů může být celá řada. Jak jsme si již řekli, na psa může působit najednou i několik motivů – pohnutek, a to jak biologických, tak zároveň i sociálních. V dalším textu již ale nebudeme používat rozdělování na motivy biologické nebo sociální, protože pro vlastní výcvik to nemá podstaný význam.
Pokusme se vysvětlit nejpoužívanější motivy při provádění výchovy nebo výcviku. Určitě jste si všimli, že jsem se najednou zmínil i o výchově. Nechci tady zase odbíhat k dalšímu velmi důležitému tématu, jako je dělení na výchovu a výcvik, protože bychom se opět mohli “někde” ztratit a utéci od dnešního tématu. K rozdílům mezi výchovou a výcvikem se vrátíme v některém z dalších pokračování našeho seriál o výcviku.
Než se však vratíme k “našim” motivům, ještě si řekněme jednu podstatnou věc; ani v odborné literatuře se většinou nečiní rozdíl mezi pojmem motiv a motivace. Proto i my v dalším textu budeme z důvodu snažšího pochopení a lepší orientace, v článku používat pouze pojem “motivace”. Jen tam, kde to bude vysloveně nezbytné pro pochopení tématu, použiji termíny oba.
V minulých dílech jsme si také podrobně probrali řadu výcvikových metod. Mezi nimi byla např. i metoda kontrastní. Věřím, že většina z vás tuto metodu dokonale zná a není potřeba ji připomínat, ale aby se v následujících řádcích “neztratili” ani ti, kterým kontrastní metoda zatím mnoho neříká, zopakujme si hlavní princip.
Metoda kontrastní je metoda, při které psovod po vydaném povelu (podmíněného podnětu) psa donutí nepodmíněným podnětem (fyzickým působením) k požadovanému výkonu, aby ho vzápětí, po splnění cviku, pochválil.
Při její popisování jsme se otázkou: ”Proč vlastně náš pes cvičí?” prakticky nezabývali. Krátce jste se o tom mohli dočíst ve 2. dílu tohoto seriálu o výcviku; při popisování podmíněných reflexů. Když jsme si v úvodu tohoto článku napsali, že “žádnou činnost pes neprovádí bez motivace” a tak si nyní napišme jakou má pes, při cvičení metodou kontrastní, motivaci. Podívejte se ještě jednou výše na specifikaci motivů biologických. Tam je uvedeno: “…chování psa k dosahování příjemného a také k vyhýbání se nepříjemnému.” Na vysvětlení si vezměme opět náš klasický příklad – nácvik cviku “sedni”. Při nácviku kontrastní metodou působí na našeho psa dva motivy. Prvním motivem je snaha po vyhnutí se nepříjemnému tlaku naší levé ruky na záď a trhnutí obojkem vzhůru pravou rukou. Druhým motivem je snaha po dosažení příjemného pocitu, který by mu měla navozovat naše pochvala, případně pohlazení. V předchozích článcích jste si několikrát mohli přečíst o “síle podnětů” a pod. A teď jsme zase u té motivace. Čím silnější bude naše mechanické působení, tím silnější bude snaha našeho psa se vyhnout oněm nepříjemným pocitům. Jak jsem již psal, na psa působí zároveň i další motiv – snaha po příjemném pocitu, který představuje naše spokojenost, vyjádřená pochvalou, pohlazením, případně pamlskem. U tohoto cviku je jasně vidět, že na psa působí motivace, která je složena minimálně z těchto dvou motivů. A nyní jde o to, který motiv bude pro psa silnější, resp. vzájemná rovnováha či nerovnováha mezi těmito motivy. Pokud snaha vyhnout se nepříjemnému bude u psa výrazně silnějším motivem než jeho snaha po dosažení příjemného, pak pes bude cvičit tzv. pod tlakem. Takovéto cvičení “pod tlakem” má za následek nejen absenci nebo ztrátu ochoty reagovat na naše povely, ale především u psa budeme postrádat radost ze cvičení, která je u cvičení IPO, a dnes už nejen u IPO, rozhodčími nekompromisně požadována. Pokud bude pro psa snaha o dosažení příjemného slabým motivem – pohnutkou, ale motiv - pohnutka vyhnout se nepříjemnému, bude přecházet ve strach, pak ani nelze hovořit o metodě kontrastní, ale o metodě mechanické. A pokud ještě nebudeme postupovat podle jasných pravidel při vytváření podmíněných reflexů, pak nemůžeme hovořit o žádné metodě, ale můžeme jen konstatovat, že se dopouštíme týraní psa!! Na tomto příkladu jsme si názorně vysvětlili, jak je pro nás “životně” důležité motivací našeho psa se vážně zabývat. Samozřejmě by to chtělo správně stanovit a používat tu nejlepší motivaci již před započetím výcviku, ale… Jak jsme konstatovali v minulém dílu: “K výcviku každého psa musíme přistupovat individuelně”. A to platí samozřejmě i při volbě motivace. To, co může znamenat pro jednoho psa úžasnou motivaci, pro níž je schopen “se přetrhnout”, tak u jiného psa stejná motivace nemusí být dostatečným “hnacím motorem” pro ochotné a radostné cvičení. Uveďme si opět názorný příklad. Pro “aportéra” může být používání balónku obrovskou motivací, zatímco u jiného psa s balónkem moc štěstí neuděláme. Podobné to může být u pamlsků a řadě dalších možných motivací.
Zatím jsme si ukázali motivaci složenou ze dvou motivů (snaha po vyhnutí se nepříjemnému a snaha po dosažení příjemného), z nichž oba svým způsobem působí integrovaně (celkově) ke splnění určitého cviku. Pokud při výcviku použijeme zároveň několik motivací (správně motivů) pro dosažení cíle, můžeme, samozřejmě při správné aplikaci (použití), dosáhnout významných úspěchů při výcviku. Jenomže na psa obvykle působí několi motivací, z nichž některé nám “kazí” určitý cvik. Vzpomeňte si například, jak jsem popisoval přeskokové jednání druhého typu u aportu. Pro úplnost raději připomenu to podstatné. Pes běží pro aport s cílem „ulovit kořist“. Jenomže my po psovi chceme, aby nám tuto svoji „ulovenou kořist“ nejenom přinesl ukázat, ale také odevzdal. A tady logicky dochází k již zmíněnému střetu dvou motivů – pohnutek. Na jedné straně na něj působí motiv – kořistnický pud a zároveň motiv, tuto kořist – aport odevzdat “vůdci smečky”. Při působení dvou a více protichůdných motivací záleží především na tom, která motivace je pro psa silnější. Pokud jsou stejné síly, pak dochází k přeskokovému jednání druhého typu. A pokud je námi zvolená a použitá motivace slabší než jiná motivace, která působí současně, ale protichůdně na psa, aniž bychom chtěli, pak logicky dojde k tomu, že nám pes necvičí. Důvodem je skutečnost, že ona jiná motivace uspokujuje u našeho psa jinou potřebu nebo aktivuje jiný, silnější pud či instinkt, než jsme zvolili a chtěli použít my! Pro lepší pochopení si uveďme příklad. Cviku “sedni” už bylo v tomto seriál příliš, tak si uveďme cvik jiný. Psa učíme pro změnu cvik “lehni”. Aby by byl příklad co nejlepší, tak si řekněme, že jde o mladého psa, u kterého cvik ještě nemáme dostatečně upevněn. Všude napadl sníh, je mráz a my chcem cvičit jako normálně. Poprvé nám pes zaujal polohu vleže. Protože ho při setrvání v této poloze hodně studilo břicho, tak při opakovaném povelu si již pes nechce do sněhu lehnout, a to ani za použití nepodmíněných podnětů (trhnutí vodítkem a tlak ruky na záď). U našeho psa byl silnější motiv “snaha po vyhnutí se nepříjemnému mrznutí břicha” před použitím nepodmíněných podnětů. Zkušený a racionálně (rozumně) uvažující psovod u mladého a nedostatečně vycvičeného psa nebude tento cvik vůbec provádět. Vždy je lepší předcházet problémům dřív než nastanou, než následně řešit vzniklé problémy. V našem případě, kdy jsme psovi dali povel k lehnutí a pes si nelehl, tak to skutečně problém je. Při opakování si pes zvykne, že naše povely se nemusí bezpodmíněčně plnit. Možná někdo z vás namítne, že psa silou donutí zalehnout i do toho sněhu. Ano, věřím tomu, že tohoto psa lze násilím donutit k ulehnutí, jenomže… A už jsme zase u té motivace. Pokud motivací k zalehnutí je snaha po vyhnutí se našemu hrubému násilí, pak zase ztrácíme ochotu psa reagovat na náš povel a taktéž radost ze cvičení se více či méně ztrácí. A to nemluvím ani o tom, že pokud nepostupujeme správně podle teoretických, časem prověřených, pouček a postupů, pak ztrácíme důvěru našeho psa a pes se nás začne bát. V tom lepším případě se nás bude bát jen u tohoto jednoho konkrétního cviku. Bude se snažit jen vyhnout situaci, kdy by mohl zaznít povel “lehni”. A věřte, že náš pes je v podobných situacích velmi vnímavý a aniž bychom si to uvědomovali, tak náš pes bude dopředu vědět, kdy může očekávat onen, pro něj tak nešťastný povel “lehni” (ale o tom si povíme v některém z dalších dílů). V tom horším případě se nás začne bát i při jiných cvicích, bude v neustálem napětí a začne trpět úzkostmi. Možná se vám to bude zdát přehnané, ale to je skutečná a tvrdá realita. Mnohokrát jsem se s tím setkal a bohužel stále i setkávám. Samozřejmě v nepoměrně menší míře, ale…
Dalším klasickým příkladem střetu motivací může být přítomnost háravé feny na cvičišti. Pokud nemáme psa opravdu perfektně vycvičeného, pak přítomnost háravé feny bude u dospělých psů, zvláště pokud již aspoň jednou kryli, při tréninku neřešitelným problémem. Proto háravé feny mají na soutěžích vstup do prostoru stadionu zakázan a cvičí až na samý závěr soutěže. V otázce přítomnosti háravých fen na cvičištích není jednotný názor. V této věci jsou dva základní názory. Jeden říká, že háravé feny na cvičiště nesmí, zatímco druhý říká, že právě naopak háravé feny mají na cvičiště chodit, aby si psi na podobné situace zvykli. Nechci být soudcem, ale myslím si, že oba tábory mají svůj díl pravdy. Pro mladého psa se začínajícím psovodem bude přítomnost háravé feny znamenat konec výcviku, zatímco zkušený psovod přítomnost háravé feny uvítá. Ne všichni účastníci soutěží se chovají mravně a ohleduplně. Někteří soutěžící se s háravou fenou záměrně producírují na společných místech (byť je to před stadionem), aby ostatním ztížili možnost předvedení perfektního výkonu. Pokud si pes zvykne na přítomnost háravé feny na cvičáku, na soutěži pak nemá v podobných situacích žádný problém.
Ale vraťme se opět k tématu. Vždy bychom dopředu měli vědět, jaká motivace (jaké motivy a také jak silné) bude na psa působit a podle toho volit postup při výcviku. Když např. víme, že máme psa “lechtivého” na střelbu, tak když vidíme, že se jiný psovod chystá ke střelbě, pak poodejdeme opodál a psovi např. dáváme pamlsky, hladíme ho po těle a ještě ho chlácholíme hlasem. Nepříjemný pocit až strach zároveň regulujeme - snižujeme také dostatečnou vzdáleností od onoho střelce. Pamlsky a dalšími motivy, kterými se snažíme u psa vyvolat příjemné pocity, musí být silnější než nepříjemný pocit až strach ze silného, a pro našeho psa velmi nepříjemného nárazového zvuku – střelby. Ti, kteří pozorně sledují články o výcviku již vědí, že teď jsme vlastně opět narazili na metodu učení habituací (přivykáním), kterou jsme si popsali v předchozím dílu.
Jako další typický příklad střetu motivací si uveďme např. cvik přivolání. Pes na povel k nám spolehhlivě běží, protože čeká např. pamlsek. Jeho motivací k tomu, aby k nám přiběhl je především uspokojování hladu. Samozřejmě, že další, současně působící motivací, může být hra s balónkem, kousání do peška či něco jiného. Za normálních okolností pes příjde na naše zavolání vždy, jenomže … Jenomže najednou před našim psem vyběhne např. kočka. Na psa začala působit další motivace, která ale působí proti výše uvedeným motivacím. Pes se snaží uspokojit potřebu lovit, uspokojit svůj lovecký instinkt. Tato nová motivace je však pro našeho psa příliš silná a zcela potlačí jeho snahu k uspokojení své potřeby na pamlsek, hru s balónkem či kousání do peška. V takovéto situaci pes vyrazí za kočkou a na naše volání nereaguje. Mnohé z vás nyní napadne otázka: No dobře, ale jak máme v podobných situacích postupovat?
Musím říci, že v podobných situacích se již nedá nic dělat; jen trpně čekat, až to honění našeho psa přestane bavit a milostivě se k nám vrátí. Pokud jste pozorně sledovali předchozí články, tak již víte, že jakékoli násilí (nemusí být fyzické, ale u některých citlivých psů stačí verbální) na vrátivšímse psovi je kontraproduktivní. Nejenom, že toto násilí nezabrání našemu psovi v dalším útěku za kočkou či jiným zvířetem, ale pes si spojí nepříjemný pocit s příchodem k nám a máme do budoucna daleko větší problém než to, že nám utekl. Už jsme několikrát narazili na termín “síla motivace” nebo “síla podnětu”. A právě silou těchto motivací se musíme zabývat a zvolit ty správné. Ukažme si správný postup u psovoda z předchozího příkladu. Přivolání má u psa nacvičené dobře, ale jen v běžných podmínkách; tedy bez přítomnosti zvěře či jiného psa. Psovod vede psa na dostatečně pevné šňůře do prostoru výskytu kočky či jiného zvířete. Vodítko či šňůra musí být zásadně prověšená a její volná délka musí taková, abychom v okamžiku trhnutím byli schopni způsobit psovi nepříjemný pocit. Psovod je připraven, aby v okamžiku, kdy pes vyrazí za zvířetem, vydal povel a hned vzápětí velmi silně trhnul touto šňůrou. Logicky je potřeba psa následně výrazně pochválit a nabízet mu nějakou lákavou odměnu. Podmínkou úspěšnosti “akce” je, že jednak pes nesmí být na natažené šňůře, ve správný okamžik musíme vydat povel a ještě ve správnější okamžik musíme trhnou onou šňůrou. Trhnutí šňůrou musí být opravdu silné. Pes si musí zapamatovat tento velmi nepříjemný pocit a zároveň si ho spojit s vyražením za kočkou či jinou zvěří. Situaci opakujeme, ale s tím rozdílem, že navodíme situaci, kdy sice vyplašíme nějaké zvíře, ale ve větší vzdálenosti od nás. Tím nebude motivace k uspokojení loveckého pudu našeho psa tak silná a jeho další, současně působící motivace budou převládat. Jaké to jsou motivace? Tak především snaha vyhnout se nepříjemnému pocitu (silnému trhnutí šňůrou), touha po pamlsku, balónku a pod. Pokud jsme postupovali správně, pak náš pes již za zvěří nevyrazí. Naopak po vydání povelu “ke mně” pes přiběhne k nám. Nepříjemný pocit si totiž spojí s vyražením za zvěří nebo s povelem “ke mně”. Logicky musíme psa také okamžitě pochválit, odměnit pamlsky (raději několika), pohrát si s ním a pod. Může se však stát, že někteří z vás z přehnané “pseudolásky” ke psovi netrhnete šňůrou dostatečně silně a psa si jen přitáhnete k sobě a tím mu zabráníte v následování zvěře. V tomto případě začínáte mít problém. Pokud “procedůru” na šňůře s nedostatečně silným trhnutím budete několikrát opakovat, pes rychle pozná, kdy je na šňůře a kdy nikoli. Pokud bude na šňůře, tak se možná ani nebude příliš snažit utéci za zvěří. Běda však, až jednou nebude na šnůře; okamžitě utěče atd. Psi totiž velmi rychle poznají, kdy jsou připnuti na vodítku či šňůře a kdy nikoli. Poznají, že bez šňůry mohou utéci. V tomto případě jsme se nenavratně zbavili možnosti snadno a rychle “vysvětlit” psovi, že za zvěří se neutíká a že přivolání je přivolání a nikoli povel k pronásledování zvěře. Na adresu těch útlocitných, kteří nechtějí svému psovi způsobit nepříjemný pocit, bych chtěl říci, že by pro nás mělo být přijatelnější jednou pořádně trhnout šňůrou, než neustále trnout hrůzou, kdy našeho neovladatelného psa přejede auto či nám ho zastřelí myslivec.
Mezi motivy biologické řadíme také i strach. Protože se však zabýváme sportovním výcvikem, kde by mělo být cílem nejenom přesné provádění jednotlivých cviků, ale současně i radost našeho psa ze cvičení, zúžím další motivace jen na ty, které psa pozitivně motivují a posilují jeho radost z výcviku. Pro zdánlivou jednoduchost a běžnou praxi se dále budeme tedy zabývat motivací balónkem a motivací pamlskem.
V dnešní době je balónek běžně používanou motivací . Nemusí to však být jenom balónek, jak se stále tvrdí a prosazuje, ale může to být klidně jiná hračka nebo jiný předmět. Pro snažší pochopení a jednodušší vyjadřování budu v dalším textu pracovat pouze s “balónky”. Prakticky se používá jen balónek, který je přivázán na různě dlouhé šňůrce. Balónek nejčastěji používáme jen k uchopení, krátkému potahání a rychlému odebrání. A nyní si položme otázku: Je to správně, respektive je to ten jediný a nejlepší způsob motivace psa balónkem? Možná hned namítnete, že takto s balónkem pracují všichni psovodi, takže v tom nevidíte nic nenormálního. Určitě nic nenormálního v tom není, ale myslím si, že pro řadu psů takovéto používání balónku nemusí být tou nejlepší motivací. Myslím si, že každý psovod, který chce dobře vycvičit svého psa a ještě k tomu dosahovat výborné výsledky na soutěžích, by měl vždy vědět proč cvičit svého psa zrovna tak a proč ne jinak. V tomto ohledu máme ještě jisté rezervy. Nezřídka kopírujeme ostatní psovody a nechápeme, že náš pes je jiný a my bychom ho měli jinak motivovat, protože jeho prioritní potřeby jsou jiné než u jiných psů. Abychom mohli vysvětlit rozdíly a tak přijít celé věci “na kloub”, měli bychom se tak trochu vrátit na začátek článku. Podívejme se znovu na definici pojmu “motiv” a “potřeba”. Nyní se zamysleme nad tím, jak používáme balónek a přiřaďme k tomu tu správnou “potřebu”, která psa motivuje. Pro mnohé z vás to bude snadná odpověď. Bez dlouhého přemýšlení řeknete lovecký pud. Dovolil bych si s vámi však o tom polemizovat, protože jsem toho názoru, že tomu tak není. Potřebou psa není uspokojení loveckého pudu, ale pudu kořistnického. Vím, že mezi těmito pudy se ani v literaturách nečiní rozdíl, ale dle mého názoru se jedná o dva rozdílné pudy. Tyto pudy bývají různě vyvinuté; u některého je silnější kořistnický pud, zatímco lovecký pud není příliš silně vyvinut a obráceně. Samozřejmě, že jsou psi, kteří mají oba pudy velmi silně vyvinuté, ale to už jsme zase v individuelních rozdílech jednotlivých psů. Nyní si tedy řekněme, jaký je rozdíl mezi pudem loveckým a pudem kořistnickým. Tak zase trochu té nezbytné teorie.
Zdálo by se, že lovecký pud svoji podstatou patří do tzv. funkční oblasti přijímání potravy neboli, že lovecký pud slouží k uspokojování potřeby k opatření si potravy. Již před více než čtyřiceti lety bylo prokázáno, že požírání ulovené kořisti musí být naučeno, protože vzájemná vazba mezi ulovením kořisti a jejím požíráním není součástí instinktů, se kterými se pes narodí. Možná jste si i všimli, že normální domestikovaný pes, kterému se poprvé v životě podaří ulovit nějakou zvěř, tuto zvěř nepožírá. Lovecký pud ve psovi tedy vybudí naléhavou potřebu ulovit (dostihnout a zabít) pohybující se kořist. Tady bych chtěl upozornit na ono nenápadné slůvko “pohybující se”. Toto je velmi důležité. Na dokreslení si vezměme situaci, kterou možná znáte z vlastní zkušenosti. Pes najednou opodál spatří např. srnu, která stojí a pozoruje ho. Co udělá normální pes (nemám na myslí typické psy pytláky a pod.)? Zastaví se a srnu bude pozorovat. Pokud se srna nepohne, pes na ni nezaútočí. Pokud se však pohne, ve psu se okamžitě probudí jeho lovecký instinkt a okamžitě vyrazí za srnou s cílem ji ulovit. Ulovením, resp. zabitím srny se jeho lovecký instinkt utlumí. Pes již nemá žádný motiv setrvávat u ulovené zvěře. Pokud by se kořist v průběhu útěku zastavila a stala se nehybnou, pes na zvěř nezaútočí, protože pro uspokojení jeho potřeby ulovit je nezbytnou podmínkou pohyb zvěře. Určitě všichni znáte podobnou situaci u “vesnických” volně pobíhajích psů; pokud před nimi budete utíkat, tak vás určitě kousnou. Pokud se však zastavíte, tak ke kousnutí nedojde.
Kořistnický pud u psa bych charakterizoval jako silnou potřebu mít kořist jen pro sebe, “vlastnit” ji. Kořist si může buď “ulovit” a nebo, tak jak bylo v popsaném případě práce s míčkem, mu je prostě daná psovodem. Sílu kořistnického pudu můžete pozorovat už u malých štěňat. Třeba v situaci, kdy se snažíte štěněti odebrat misku se žrádlem, kost a nebo jeho oblíbenou hračku. Samozřejmě, že lze vhodnou výchovou i u psa, silného “kořistníka”, docilit toho, aby si od nás nechal svou kořist odebrat. Psa se silným kořistnickým pudem také poznáte podle toho, že máte problém s odebráním míčku nebo dokonce i při pouštění aportovací činky.
Vraťme se zpátky k motivaci balónkem. Kromě již zmíněného “uchopení, krátkého potahání a rychlého, odebrání” , kdy vybuzujeme u psa kořistnický pud, můžeme psa motivovat házením míčku. Tím, že hodíme míček směrem od psa, vybudíme u psa nikoli kořistnický, ale lovecký pud. Dle mých zkušeností je u služebních plemen psů (správně bychom ale měli psát “pracovních plemen psů”, protože v rozdělení plemen do jednotlivých skupin pojem “služební plemeno” není) lovecký pud obvykle silnější než pud kořistnický. Z toho logicky vyplývá, že motivace “uchopením, krátkým potahání a rychlým odebráním” bude slabší než hození balónku směrem od psa. Motivace odhozením balónku má samozřejmě svoje úskalí; takto nelze dost dobře motivovat psa, u kterého nemáme vybudováno přinášení předmětů – aportování. Pokud by náš pes dobře a spolehlivě neaportoval, pak bychom odhozením balónku sice dosáhli dobré motivace, ale bohužel vždy jen jednou. Pak bychom zřejmě museli výcvik předčasně ukončit, protože bychom již psa k sobě nepřivolali.
Další dobrou motivací pro našeho psa může být hra s oblíbeným předmětem, a to ať již zmíněným balónkem či jinou hračkou. Hra může navazovat také na již probrané praktiky s balónkem a může ještě umocnit celkovou motivaci našeho psa. V tomto případě vybuzujeme také pud hravosti. Chuť hrát si mají především štěňata a mladí psi. Hravost s přibývajícím stářím psa ustupuje do pozadí. Když však tuto hravost u psa upevňujeme od útlého mládí častými hrami, potom hravost psi prakticky neztrácejí ani v pokročilejším věku. Jak vidíme, tak hra může být dostatečnou motivací i pro psy starší.
Kromě balónku je vhodnou motivací pro psa také podání pamlsku. Už ze samotného názvu musí být každému jasné, že za pamlsek lze těžko považovat např. granuli, kterou používáme k normálnímu krmení. Pokud nemáme vysloveného žrouta, tak pro normální granuli se nám pes při výcviku “nepřetrhne”. Volba vhodného pamlsku je základním předpokladem pro správnou motivaci. Nelze říci, že pro všechny psy je nejvhodnější určitý druh pochutiny. Vhodným pamlskem může být pro jednoho psa piškot, zatímco jiný pes má rád salám, sýr či třeba špek a pod. Chce to samozřejmě vyzkoušet, aby pamlskem bylo něco, pro co je náš pes ochoten pracovat s elánem a radostí. Používání pamlsků je vhodné především u psů tzv. žravých; u psů, které musíme k žrádlu pomalu nutit, tato motivace nebude příliš vhodná. Vlastní používání pamlsku je podobné jako u balónku, i když rozdíly tu samozřejmě jsou. Správné požívání balónku vyžaduje určitou rutinu a grif, zatímco podávat psovi pamlsek se učit nemusíme; to zvládnou i začátečníci. U psů kořistníků bývá mnohdy problém s odebíráním balónku. Při používání balónku cvičení hodně “rozkouskujeme”. Při používání pamlsků žádný takový problém řešit nebudeme. Pamlsky máme obvykle ukryté v pravé kapse. Protože jsme většinou praváci, tak nám toto sice vyhovuje, ale tahle skutečnost může mít za následek chyby ve výcviku. Při chůzi u nohy se nám pes může vytáčet – nejde úplně rovnoběžně, při předsednutí (např. při přivolání “ke mně”) se pes již může natáčet k naší pravé straně apod. Někteří psovodi používají tzv. pamlskovnici. To je taková kapsa – ledvinka, kterou má psovod buď vpředu u pasu nebo na boku. Při umístění vpředu není problem s vytáčením psa při přivolání “ke mně”, ale… Při častém používání se u psa může objevit nežádoucí spojitost; psovod má pamlskovnici = bude odměna, proto bude cvičit, nemá pamlskovnici = nebude odměna, nebude cvičit. Trochu jsem tento příměr zjednodušil, ale většinou to takhle bývá. Nikoli na samém počátku používání, ale postupem doby. Výhodnější je varianta, kdy pro pamlsky používáme kapsy vlevo i vpravo, vpředu i vzadu, aby nás pes zkrátka tzv. neprokoukl; aby nevěděl, jestli máme či nemáme pamlsky a kde.
Další možností, jak motivovat psa, jsou hry se zákusy do peška či hadru. Vedlejší výhodou této motivace je možnost učit psa plnosti zákusů, pouštění na povel. A opět je to stejné jako jsme si již uvedli výše; můžeme tuto motivaci používat společně s předchozími praktikami, resp. může plynule navazovat na uvedené způsoby. Jen pro úplnost uvedu příklad správného nácviku pouštění. Po dostatečně dlouhé hře s balónkem, hadrem či jiným předmětem dáme povel “pusť” a psovi ihned podáváme pamlsek. Touto praktikou psa okamžitě převedeme na jinou motivaci - chuť na pamlsek. Nejenže docílíme rychlé a ochotné puštění onoho motivačního předmětu, ale psa zároveň snadno naučíme pouštění, na které navážeme při provádění obrany. Pouštění tak můžeme procvičovat už i u malého štěněte či mladého psa. Časem poznáte, jak jste byli prozíravý, když jste svého psa již v mládí učili pouštění na povel.
Je logické, že bychom měli neustále hledat co možná největší a nejlepší - nejúčinnější motivaci pro našeho psa. Čím větší motivaci budeme používat při výcviku, tím náš pes bude cvičit ochotněji, s větší radostí a zároveň se bude rychleji učit a naučené cviky bude provádět spolehlivěji. A když to trochu zjednoduším, tak o tom je vlastně celé IPO! Poslušnost u IPO je především o rychlosti provádění jednotlivých cviků, ochotě reagovat na náš povel, radosti psa ze cvičení, ale to vše samozřejmě při maximálně možné přesnosti provádění jednotlivých cviků nebo jeho jednotlivých fází. Zároveň docílíme i větší koncentrace (soustředění) na svého psovoda.
Ale tak jako u všeho, tak i u motivace je zapotřebí také správné aplikace (používání). Možná si řeknete, že na tom nic není, že balónek umí používat každý. Nemyslím si, že tomu tak je. Spíš si myslím, že opak je pravdou. Často vidíme, že psovod sice má balónek u sebe, ale se psem cvičí dlouho, než psa balónkem odmění. A nebo ho odmění v nevhodný okamžik. Když pes cvičí dlouho bez motivačního podnětu – bez utvrzení motivace, pak jeho pozornost a ochota cvičit polevuje, až úplně poleví a pes cvičí zcela bez zájmu. Nezřídka bývá apatický a dostává se až do fáze útlumu. Takže jak používat motivaci? V první řadě je třeba zvolit správnou motivaci pro našeho psa. Řekli jsme si, že každý pes má rozdílnou povahu, tak musíme i konstatovat, že ne každého psa lze dostatečně motivovat stejným - jednotným způsobem. Motivaci bychom měli také operativně měnit i podle toho, jaký cvik či část cviku chceme naučit. Ne vždy však vystačíme jen s motivací balónkem či pamlskem. Uveďme si názorný příklad. Psa, který rád a náruživě kouše do rukávu, těžko budeme učit cvik “zadní doprovod” s použitím pamlsku či balónku. V tomto případě zcela určitě bude snaha “ulovit figuranta” daleko silnější, než než naše virtuózní zacházení s míčkem či nabízení největší laskominy. Jediným řešením je motivace “vyhnutí se nepříjemnému pocitu”, který představuje korekce polohy psa u nohy vodítkem. Čím náruživějšího máme “kousáče”, tím silnější korekce vodítkem (nepodmíněným podnětem, ale to už všichni určítě víte) musí být. V opačném případě psa neudržíme u nohy a v extrémním případě nám a v extrémním případě nám uteče za figurantem. I když by ho nenapadl, což je nepravděpodobné, tak nám rozhodčí  poděkuje a zcela určitě ukončí naši obranu diskvalifikací. S tou motivací je to stejné jako s výcvikovými metodami. Nelze v žádném případě říci, že vystačíme s jednou motivací nebo s jednou výcvikovou metodou!! A pokud vám to někdo bude tvrdit, tak neví o čem mluví.

Ještě se vraťme zpátky k používání balónku či jiného motivačního předmětu. V počátcích našeho výcvikářského snažení si se psem s tímto předmětem nejprve jen tak hrajeme, abychom se jednak přesvědčili, že to je ten správný motivační prvek a jednak, abychom našli ten správný způsob používání, který bude vyhovovat nejen psovi, ale také i nám. Používání motivačního předmětu (pro jednoduchost budu v dalším textu většinou psát „balónek“, ale bude tím myšlen jakýkoli motivační předmět) musíme mít natolik zažité, abychom při jeho používání u vlastního výcviku s ním neměli technické potíže. V používání balónku bychom tedy měli mít takovou rutinu, abychom při vlastní práci se psem ještě nemuseli věnovat zvýšenou pozornost správnému používání tohoto balónku. Proto je vhodné si techniku používání balónku nacvičit tzv. na sucho, bez psa. Až zvládneme tuto fázi, přistoupíme k  používání balónku při vlastní výchově nebo výcviku našeho psa. Zpočátku volíme cviky jednodušší, kde není žádné donucení a nebo míra donucení psa je zcela nepatrná a následná hra s balónkem bude pro psa znamenat výrazně silnější motivaci, než třeba tlak naší ruky. Pokud balónek začneme používat třeba při nácviku ovladatelnosti bez vodítka (chůze u nohy), pak je třeba odměňovat psa balónkem zpočátku již po pár krocích a také při každém zastavení. Interval používání odměny pochopitelně musíme měnit, aby se nám neobjevila nežádoucí spojitost. Proto odměníme psa například nejprve po 3 krocích, následně po 5, pak zase po 3, poté po 4 a následně zase např. po 6 krocích atd. V počátcích výcviku je zapotřebí balónek používat velmi často a hlavně systematicky. U psa musíme vybudovat jistotu, že balónek máme u sebe vždycky a že odměna bude každým okamžikem následovat. Kromě chuti “pracovat” naučíme zároveň psa maximální koncentraci na nás, na psovoda. Abychom postupovali ve výcviku správně, tak je zcela samozřejmé, že balónek máme u sebe schovaný tak, aby ho pes neviděl. Při špatně používaném balónku u psa nechtíc a velmi brzo vybudujeme nežádoucí spojitost; pes vidí balónek – bude odměna, nevidí balónek – nebude odměna. To je vcelku logické a přirozené. A pokud přece jenom bude cvičit, pak zcela jistě s menším zájmem a méně ochotně. V tomto případě nebude motivací odměna balónkem, ale snaha po vyhnutí se nepříjemnému pocitu.  Těžko lze také očekávat radost psa z provádění jednotlivých cviků. Nesystematické a jen občasné používání balónku nemůže splnit náš očekávaný výsledek, protože ke zpevňování požadovaného chování motivačním předmětem prakticky nedochází. Při začátku používání balónku tento používáme k odměně ještě v okamžiku, kdy pes plní požadované chování (např. při chůzi u nohy nás následuje přesně a pozorně). U cviků, kde je požadované chování splněno jednorázově, např. zaujetím požadované polohy, pak samozřejmě odměna balónkem bude následovat až po splnění cviku. Jinak to ani nejde. Odměna však musí přijít těsně po splnění cviku. Když uvádím „těsně po splnění cviku“, tak to musí být skutečně ihned po splnění cviku, jinak tato motivace ztrácí svůj efekt jako zpevňující prvek. Pokud to mám vyjádřit časově, tak v žádném případě interval mezi splněním cviku a použitím balónku nesmí být větší než 3 vteřiny. Tato hranice je však mezní a i na tuto třívteřinovou prodlevu musí být pes postupně tréninkem naučený. Logické je, že čím je kratší prodleva mezi splněním požadovaného chování, tedy např. zaujetím požadované polohy a odměnou balónkem, tím je efekt docílený používáním motivační odměny mnohem větší než při delší prodlevě. Při používání metody kontrastní, metody pozitivního posilování a dalších metod bychom však neměli zapomínat také na slovní pochvalu. Můžeme samozřejmě psa i pohladit, ale pro náš výcvik má největší význam především spojení slovní pochvala → balónek nebo pamlsek. Pokud budeme správně používat slovní pochvalu a balónek či pamlsek, vytvoříme u psa podmíněný reflex daleko rychleji. Naše pochvala bude signálem pro následující odměnu. Při správném postupu dosáhneme toho, že po vyslovení pochvaly bude mít náš pes stejné pocity, jako bychom použili k motivační odměně balónek nebo pamlsek. Z toho vidíme, že i když možná někteří čtenáři ohrnují nos nad teorií o reflexech, tak klasická teorie (nazývaná „teorie o vyšší nervové činnosti“ nebo nově také „klasické podmiňování“) nás provází i při používání nejmodernějších výcvikových metod. Ještě se však vraťme k používání pochvaly a balónku. Již z podstaty je logické, že mezi pochvalou a balónkem je vzájemná vazba. Platí, že než psa odměníme balónkem, tak předtím vždy psa nejprve pochválíme, nikoli obráceně! Tato vzájemná souvislost ale neplatí však zcela automaticky při opačné situaci;  když psa pochválíme, že ho vždycky odměníme. Sice z předchozího textu by se mohlo někomu zdát, že psa odměňujeme balónkem pořád, ale není tomu tak. Ve výcviku neexisuje jen tzv. černá nebo bílá; tzn. že neplatí „pes buď splnil nebo nesplnil naše požadavky“. Často nastanou situace, kdy pes sice splnil požadovaný cvik, ale třeba jen průměrně. Nesedl si například dostatečně rychle a pod. Na opravení polohy to není, ale na motivační odměnu také ne. V tomto případě psa buď psa nepochválíme vůbec a nebo jej pochválíme jen také jakoby „průměrně“. U pochvaly je vždy velmi důležité, aby byla přiměřená předvedenému výkonu. Z toho logicky vyplývá, že bychom se měli naučit psa také správně chválit. Způsob provedení naší pochvaly by měl jasně odrážet míru naši spokojenosti s provedeným požadovaným chováním nebo cvikem. Pokud by nás pozorovali ostatní psovodi, tak jenom z našeho hlasového projevu musí být hned každému jasné, jak nám pes cvičí a jaké předvádí výkony. V případě provedení perfektního výkonu se nebojte citově projevit a psa od srdce pochválit. Nebojte se projevit, i když si ostatní psovodi možná poťukají na čelo. Naše pochvala by v případě provedení špičkového výkonu měla být plná pozitivních emocí. U nás tomu říkáme „udělat psovi divadlo“. Dávejte psovi při výcviku najevo různé stupně vaší spokojenosti. Pes se je naučí brzy rozeznávat a bude je dobře vnímat a reagovat na ně. I pes je schopen vnímat naši spokojenost, naše duševní rozpoložení (o tom jsem se již zmiňoval dříve) lépe, než si možná myslíme a reagovat na ně.

Ale vraťme se k vlastnímu výcviku. Pokud nám pes neprovede cvik takovým způsobem, jakým si představujeme, provedeme samozřejmě opravu. U některého cviku psa bez povelu opravíme např. uvedením do správné polohy (pes si křivě přisedl k noze apod.). U cviků, kde to není možné (např. pes si sedl sice přesně, ale pomalu) provedeme okamžitě cvik znovu. Při novém provádění cviku však nesmí nastat situace, kdy pes opět udělá stejnou chybu a stejný neúspěch se bude znovu opakovat. To bychom pouze u psa utvrzovali špatné provedení cviku. My naopak potřebujeme bezprostředně navodit takovou situaci, aby pes požadovaný výkon splnil dokonale a tím abychom za to mohli psa comožná nejlépe pochválit a odměnit balónkem a pod. Aby se neúspěch nemohl opakovat, vracíme se při provádění nácviku metodicky minimálně o jeden krok zpět. To znamená, že se vrátíme ke způsobu provedení cviku, který pes zná z dřívějška, a o kterém jsme přesvědčeni, že jej pes zacvičí k naší plné spokojenosti. Jako příklad si vezměme např. u cvik „sedni“, u kterého použijeme stejný způsob nácviku jako dříve, to znamená s použitím mechanických podnětů (trhnutí vodítkem za současného zatlačení na záď) apod.
Na začátku jsem se zmínil o motivech jednak biologických a jednak sociálních. Přece jenom bych se o motivech sociálních trochu zmínil. Mezi psovody se občas hovoří “cvičí pro radost svého pána”. Ono “cvičí pro radost svého pána” to je vlastně ta sociální motivace. Jenomže… Ne každý pes je ochoten “cvičit pro radost svého pána”, tedy ne pro každého psa je tato sociální motivace dostatečně silná. Jen pro radost svého pána mohou cvičit jen psi, kteří jsou v submisivním postavení vůči svému psovodovi - “vůdci smečky.” Pokud máme doma psa dominantního, sebevědomého, pak tuto sociální motivaci můžeme jen těžko očekávat jako dostatečně silnou, abychom s ní při výcviku vystačili. Dokonce musím konstatovat, že takoví psi se vůbec hodně obtížně motivují, a to především při cvičení poslušnosti. Ne že by to nešlo, ale… Znamená to hodně moc přemýšlení a vymýšlení způsobů, jak motivovat tohoto sebevědomého a dominantního psa, aby plnil naše příkazy a požadavky. Zvláště, pokud chceme, aby nám cvičil podle našich představ, tedy rychle, přesně, ochotně, s plným nasazením a ještě k tomu radostně.  Řekl bych, že je to nadlický úkol. Pokud se vám však přece jenom podaří takového psa správně vycvičit, o to větší bude vaše radost a také si zasloužíte obdiv svého okolí. 
                                                                                                                           Ladislav Mach
 

 

TOPlist